Jednoho zářijového dne jsem přijal pozvání od kamaráda Jirky Zezulky, abych ho s jeho Čechií doprovodil do Rumunska projet si Transilvánské Alpy. Pozvání jsem bez váhání přijal a tak jsem v úterý 18.září časně ráno naložil svého Scoutíka 750 ccm r.v. 1927 do vleku a mazal do Horních Počernic, kde jsem ho přeložil do Jirkovy dodávky k jeho Čechii-Böhmerlan 600 ccm r.v. 1935. Kolem deváté jsme vyrazili směr Rumunsko. Cesta vedla přes Slovensko a Maďarsko do rumunského města Cibiu. Našli jsme příjemný hotýlek „Eden“, dali dvě místní pivka a šli spát. Přes Jirkovi noční potíže s postelí jsme ráno odpočinutí vyrazili, ještě s autem, na první místní serpentiny k horskému středisku Paltinis. V podhůří jsme našli horský hotýlek „Mai“, ubytovali se, vyložili motocykly a vyrazili na vrchol Paltinis. Počasí bylo nádherné a tak jsme bez problémů dosáhli vrcholu. Výhledy byly nádherné a tak jsme se kochali tou krásou. Po příjezdu zpět na hotel jsme se rozhodli, že se ještě projedeme a vyrazili zpět do serpentin. Asi v polovině trasy byla odbočka a sjeli jsme na druhou stranu do údolí. Po absolvování asi 50 km jsme dorazili zpět na hotel. Jirka měl menší technický problém s motocyklem, který se nám ráno podařilo odstranit. Ráno jsme naložili motocykly do dodávky a vyrazili směr Transfagarašská magistrála. Asi po hodině jízdy a po nastoupání několika výškových metrů jsme zaparkovali auto ve středisku Cascada. Po vyložení motocyklů jsme vydali na prubířskou trasu Transfagarašské magistrály s cílem na vrcholu Balea Lac cca 2 500 metrů nad mořem. Po absolvování asi šesti kilometrů nádherných serpentin došel Jirkovi v Čechii benzín ( po ranní opravě lanka plynu již myslel, že trasu nepojede a zapomněl si doplnit nádrž), což jsme vyřešili zastavením místního auta, jehož řidič nám dal plastovou lahev a pomocí hadičky, kterou jsem měl já s sebou, jsme benzín přetáhli z mého Indoše. Potom jsme již bez problémů dorazili na vrchol. Cesta byla nádherná. Serpentiny a výhledy se jen tak někde nevidí. Na vrcholu jsme si užívali pozornosti turistů, protože takové stařečky zde snad ještě neviděli. Udělali jsme fotodokumentaci a rozhodovali jsme co dál. Času bylo spousty a po dohodě s Jirkou jsme se rozhodli, že Jirka zůstane na vrcholu a já se vydám na druhou stranu do údolí. Vyrazil jsem a první problém jsem měl hned v následujícím asi 1 km dlouhém neosvětleném tunelu, kde jsem se díky mému světýlku a černým brýlím ocitl v absolutní tmě. Brýle letěly dolů a s vykulenýma očima, které si za chvilku na tmu přivykly, jsem tunel opatrně absolvoval. Na druhé straně tunelu jsem se ocitl v úplně jiném světě. Nádherný výhled a fantastické serpentiny mě dovedly až dolů do údolí. Dojel jsem až k nádherným jezerům a jelikož stroj vrněl bez absolutních problémů, tak mě to tak uchvátilo, že jsem krásnými lesy pokračoval dolů do vnitrozemí. Po ujetí několika kilometrů jsem si uvědomil, že jsem dal benzín Jirkovi a stav v mojí nádrži nebude asi žádná hitparáda?? Kontrola měrkou mi prozradila, že jestli vyjedu na vrchol, tak to bude zázrak. V křoví jsem našel plastovou lahev, vmotal jsem jí mezi vzpěry blatníku a vyrazil zpět na vrchol. Spoléhal jsem na to že kdyby mě došel benzín, tak si stopnu nějakého motorkáře a pumpnu ho o trochu benzínu. Cestou zpět jsem nasadil úsporný způsob jízdy ( dvojčička na půl plynu) a ono to fungovalo. Za nádherného počasí se mi podařilo s téměř prázdnou nádrží dorazit na vrchol. Opět jsem absolvoval horor v tunelu vylepšený tím, že po pravé straně proti mě tekl potok vody, ale s rudým klukem jsme to zvládli. Nahoře byla trošku nervozitka, protože místo za hoďku jsem se vrátil za dvě a půl, ale dojmy z cesty vše překonaly. Od kluků ze Slovenska jsem si do Scautíka přetáhl dva litry benzínu a sjeli jsme k autu na Cascadě. Celkem jsem najel se Scoutíkem 182 km většinou v těžkém horském terénu. Po naložení motorek do auta jsme do sebe šupli langoše a vyrazili jsme směr Počernice. Cesta ubíhala parádně, až na dvouhodinové stání při přechodu Rumunsko-Maďarských hranic. Nad ránem jsme dorazili do Počernic. Přeložil jsem Indoše do vleku a hurá do Zálezel. Domů jsem polomrtvej dorazil v půl sedmé ráno a rovnou skočil do mojí postýlky.
Celá akce byla nádherná a již nyní vyzívám jezdiče z Jihočeského Indian veterán klubu, že pokud by měli zájem, tak je do Rumunska, třeba příští rok rád dotáhnu!!!
Fotky jsem umístil na liště v sekci „Akce“.
HOWGH Náča